V psychologicko-psychiatrické praxi se setkáváme s mnoha situacemi, které nám připomínají, jak mohou být rodinné vazby v době krize zásadním záchranným prvkem.
Jedním z takových scénářů je situace, kdy prarodiče přebírají péči o svá vnoučata, když jejich rodiče selhávají kvůli závislosti na alkoholu, drogách, nebo nejsou těžce nemocní či
neschopni z jakéhokoliv důvodu se o své děti postarat.

Jeden z mnoha je příběh osmiletého Tomáše

Tomášovi rodiče bojovali s drogovou závislostí, a to vedlo k tomu, že nemohli poskytnout stabilní a bezpečné prostředí pro jeho růst a vývoj. Po řadě incidentů byl Tomáš umístěn do péče svých prarodičů, Anny a Františka.

Z psychiatrického hlediska se Tomáš musel vyrovnat s několika formami traumatu. Dále se ztrátou rodičů, s odstěhováním z místa bydliště, odloučením od kamarádů z ulice, změnou školního prostředí, musel se rozloučit se svými spolužáky a opustit fotbalový tým, kde trávil spoustu svého volného času. Jeho prarodiče, Anna a František, sehráli klíčovou roli v poskytování bezpečného prostředí, vytvořili pro vnuka záchytnou síť, kde mohl začít zpracovávat své negativní zkušenosti. Umožnili mu zůstat v rodině a vyhnout se umístění v instituci, v dětském domově. Ani pro Annu a Františka to nebylo snadné. Museli se vypořádat se svými vlastními emocemi, které pramenily ze situace jejich dítěte, a zároveň se vypořádat s náročnostmi výchovy vnuka s traumatem. Museli se také naučit nové dovednosti a strategie pro podporu Tomášova duševního zdraví.

Prarodiče se svěřují nejčastěji s emocemi jako je vina, pocity selhání a strach. Objevují se obavy z budoucnosti, zda zvládnou péči o vnouče, zda to dovolí jejich zdravotní stav a v neposlední řadě snaha vnoučeti vynahradit vše čeho se mu nedostávalo. Vina bývá těžké téma pro všechny zúčastněné, kdy si prarodiče uvědomují, že někde při výchově svého vlastního dítěte (rodiče vnoučete), udělali zřejmě chybu, něco přehlédli nebo pochybili. Často potřebují prarodiče podpořit, aby si odpustili, že jejich vlastní dítě selhalo. Vina dokáže způsobit, že prarodiče jsou buď velmi přísní, direktivní, autoritativní nebo se bojí, aby neselhali při výchově i svého vnoučete a drží vnouče tzv. zkrátka. Nebo právě naopak mají tendenci vnoučeti dovolit všechno, hlavně, aby nestrádalo, nedokážou si nastavit zdravé hranice a vnouče s nimi může manipulovat.

Z mého odborného hlediska může tato role prarodičů jako hlavních pečovatelů přinést významné výzvy, někdy však problémy, pokud prarodiče onemocnění nebo se sami ocitnou v nějaké těžké životní situaci. Je také důležité uznat, že tato role přináší i obrovské příležitosti pro pozitivní růst a léčení.

Velkým tématem je udržování kontaktu s biologickým rodičem. Vnouče někdy bývá vystaveno emoční konfrontaci mezi prarodičem a rodičem. Mám zkušenosti, kdy rodič napadá péči třetí osoby, že nemůže být adekvátní, když už jednou selhala. Setkávám se s problematikou nedodržování sjednaných termínů u rodičů se závislostmi. Naslibují, že se s dítětem chtějí potkat, že si dítě chtějí vzít v budoucnosti do své péče, že se půjdou ze své závislosti léčit a bohužel svoje sliby nedodržují. Opakovaně se nedostaví na sjednanou návštěvu a dítěti se ani neozvou. Vnouče potom svoje zranění promítá do prarodičů, zlobí se na ně, obviňuje je a může docházet opět k prohlubování traumatu.

Vina se objevuje i u vnoučat. Děti se svěřují, že cítily vinu, když museli odejít od svých vlastních rodičů. Myslely si, že něco udělaly špatně, že nemohou zůstat u své matky nebo otce. Mnohokrát je pro ně životní situace nesrozumitelná a nepřehledná. Jedno velké PROČ? Proč nemohu žít se svými rodiči? Co jsem provedl/a?

Mám zde ještě jeden příběh. Vnuk Petr přišel o zázemí v rodině z důvodů věznění rodičů, kteří obchodovali s drogami. Prarodiče si Petra vzali do péče a už se nemohli věnovat dalším dvěma vnoučatům. Petr si bral veškerou jejich pozornost pro sebe. Díky digitálním technologiím byl stále v kontaktu s rodiči, i když byli ve vězení. Hodně času trávil na počítači, byl nespokojený, když se mu prarodiče snažili omezovat čas na mobilu i tabletu. V pubertě Petr dokonce napadl prarodiče a došlo k útěku z péče. Nějaký čas strávil Petr ve Středisku výchovné péče a po návratu k prarodičům jim vyčítal, že mohou za to, že jeho rodiče nefungují a je to celé jejich vina. Nepřítomné rodiče si idealizoval a plánoval si s jedním z nich svoji budoucnost. Jaké bylo jeho rozčarování, když oba rodiče po výkonu trestu si našli nového partnera a na Petra jakoby zapomněli. Matce se narodilo nové dítě a Petra odmítla vzít si k sobě, neboť s velkými problémy zvládala péči o novorozence. Otec se bohužel po krátké době opět dostal do vězení. A znovu sliboval Petrovi, že si ho výhledově vezme do péče. Petr zažíval zklamání, nenaplnění svých tužeb a později rozčarování ze svých rodičů. A tak pro Petra tady zůstali prarodiče. Nakonec Petr uznal, že byli pro něj tou jedinou a stabilní lodí, jež mu umožnila plout na moři jeho života. Plula sice pomalu, ale jistě.

Veřejnost by měla být informována o těchto situacích. Jsou mezi námi prarodiče, kteří si v poměrně vysokém věku berou na svá bedra výchovu dětí a suplují roli rodičů. Jsou konfrontování s mnoha tématy jako jsou např. novodobé digitální technologie apod. Naše společnost by jim měla být ku pomoci, aby věděli, že na to nejsou sami. Je důležité, aby prarodiče, kteří se ujali péče o svá vnoučata, měli přístup k emocionální, finanční a praktické podpoře. To zahrnuje i přístup ke vzdělávání a terapeutickým zdrojům, které mohou pomoci při zvládání výzev, jako je trauma a závislost.

"Jako bývalý psychiatr/psychoterapeut jsem svědkem neuvěřitelné odolnosti a síly mnoha prarodičů, kteří přebírají péči o svá vnoučata. Uvědomuji si významnost jejich role, která je nesmírně důležitá a bohužel často nedoceněná." (MUDr. Taťjana Horká)

článek připravila a zkušenosti ze své profesní praxe s námi sdílela  MUDr. Taťjana Horká

Pokud máte svůj vlastní příběh nebo zkušenosti s tímto tématem, neváhejte je sdílet. Vaše autentické prožitky mohou poskytnout naději a podporu jiným v podobné situaci. Děkujeme.