Když naše dobrovolnice Anna Bulsojeva mluví o Burjatsku, nezbývá vám, než zavřít oči a zkusit si to představit. Vzdálený, exotický kraj tisíce jezer. Místo, kde se láme světlo a naplněný příběh mladé dívky:

MYSTIKA DOMOVA

Narodila se na Východní Sibiři na hranicích s Mongolskem v jedné z republik Ruské federace, Burjatsku. Říká, že její kraj je slunečný a obloha je velice vysoko, je až neskutečně modrá a jasná.

“Na začátku mi to jasné světlo chybělo, navíc v noci máte pocit, že hvězdy jsou na dosah ruky”, dodává k tomu krásná Ruska s jemnými asijskými rysy.

Vyrůstala u jezera Bajkal, které domorodci považují za svaté, a ke kterému se modlí. Je pro místní důležité nejen proto, že jim dává obživu, ale také proto, že si k němu chodí pro energii, když se něco nedaří.

“Říká se, že prý očišťuje od špatných věcí. Lidé tomu velmi silně věří, a když něčemu věříte, tak to funguje, byť třeba podvědomě”, usmívá se Aňa.

Modlí s k vícero bohům. V Burjatsku lidé praktikují tibetský budhismus nebo šamanismus. Aňa patří ke druhé skupině.

“Máme boha, který pomáhá ženám mít děti, boha rybolovu nebo boha, který se vztahuje k našemu domovu, aby v něm bylo teplo a zdraví. Prostě pro všechny důležité aspekty našeho života. Při zvláštních příležitostech mu děkujeme tím, že do ohně hodíme trochu jídla”, upřesňuje.

Je znát, že se jí po rodné zemi občas zasteskne, například po jezeru Bajkal a to hlavně proto, že Česko nemá žádnou rozlehlou vodní plochu. Díky tomu, že vyrůstala na vesnici, v těsném kontaktu s přírodou, k ní má Anna velmi silnou úctu. Říká, že prakticky nic netrhá, protože by se bůh přírody zlobil. Respekt k přírodě se jí zaryl hluboko pod kůží.

EXPERTKA NA DÁMU

Je samostatná a není se čemu divit. Od 12 let aktivně cestovala, hrála totiž závodně dámu za národní tým. Na cestách získala sebevědomí, naučila se vařit, prát, žehlit. Je důsledná a umí dodržovat disciplínu, protože aby mohla hrát, musela učení dohánět s koučem nebo samostudiem.

„Učitelé nám ve škole vycházeli vstříc, protože jsme byli ochotní dělat něco navíc a ta důvěra vás nutí být dobrá ve hře i ve škole.“, říká.

Tímto stylem života strávila čtyři roky. Prakticky nikdy nebyla dítětem, které vysedává u televize. Krásu dobrodružství od malička prožívala na plno, v realitě. Poznávání nových lidí a míst se jí zalíbilo. Možná i díku tomu pak odcházela na vysokoškolská studia s lehčím srdcem.

STUDIUM V TOMSKU

V sedmnácti letech odešla do Tomska, které je nejstarším ruským vědeckým centrem Západní Sibiře. Studovala řízení lidských zdrojů a po pěti letech pokračovala ještě dvouletým studiem žurnalistiky.

„Asi se to nezdá, ale je to 2 dny vlakem, i když to možná vypadá blízko. Proto jsem jezdila domů jen jednou za půl roku, na prázdniny“, upřesňuje Aňa.

Půl roku strávila také v Brně na Podnikatelské fakultě, ale jednalo se spíše o mezinárodní, než ryze české prostředí. Proto je ráda, že v Uherském Hradišti teď tráví čas i s místními lidmi.

VÁLEČNÍ VETERÁNI I OLYMPIÁDA V SOČI

Anna pracovala jako personalistka v IT firmě, ale během studia taky okusila práci pro neziskový sektor. Byla mluvčí organizace, která sdružovala válečné veterány. Tuto práci, jak tvrdí, doslova milovala. Práce se starými lidmi ji velmi naplňovala.

„Každý potřebuje trávit čas mezi lidmi a na ty staré nikdo nemívá čas. Když se jim pak věnujete, jsou opravdu šťastní, a tu energii pak přenáší na vás. Občas mě až překvapovalo, jak moc milují život, jak jsou za něj vděční. Tam jsem se přesvědčila, jak důležitý je pozitivní přístup k životu. Myslím, že to je právě ten aspekt, který jim pomáhal přežít v těžko představitelných podmínkách. Na rozdíl od nás, kteří máme až tak velký komfort, že si ho nakonec ani nevážíme. Je to tak myslím vždy, když zažijeme těžké časy, tak si vážíme obyčejných věcí. Tito lidé mě motivovali k naplněnému životu, když je mi zle, často si na ně vzpomenu. Ukázali mi, jak zůstat silná“, dokresluje Anna pro představu.

Poté pracovala na Olympijských hrách v Soči jako manažerka dobrovolníků. Tuto zkušenost popisuje jako velmi vzrušující, vlastně po něčem takové toužila už od svých 10 let, kdy sportovní klání začínala aktivně sledovat. Zbylo jí pár fotek se slavnými sportovci.

JAK VNÍMÁ ČESKO?

Po ukončení studia byl podle ní ten správný čas si vyvzkoušet EVS (Evropskou dobrovolnickou službu). Příležitost, která by se později nemusela opakovat. Přijela tedy do Uherského Hradiště. A co se jí zde líbí? Třeba láska místních ke svým folklorním tradicím, že se zde pořád něco děje. Přijela také proto, že chtěla pracovat s dětmi. To se jí v centru Akropolis splnilo. Oceňuje také to, že jsou u nás lidé otevření a uvolnění. Vlastně ji překvapuje, že se nad jejím exotickým vzhledem nikdo nepozastavuje.

„Rusové mě často považovali za Číňanku, někteří totiž vůbec netušili, že Rusko tvoří více národností. Překvapovala mě tam ta ignorance, neznalost a netolerance“, dodává.

V Evropě by chtěla zůstat i po ukončení dobrovolnického programu. Učit se jazyky, poznávat další lidi.

„Chci žít život, který si budu pamatovat, protože byl naplněný a zajímavý. Věřím, že se ještě podívám do různých koutů světa. Dál bych si přála pracovat s mládeží a učit. Když učíš ostatní, učíš vlastně pořád i sama sebe“, uzavírá sympatická Anna.

Pokud máte zájem, můžete se k ní přihlásit na ruské konverzace.

Zuzana Vandame

Foto: archiv Anny Bulsojeva