Touha po dobrodružství i pocit užitečnosti

Do EVS programu (Evropská dobrolná služba) v Akropolis jsou letos zapojeny i dvě mladé Francouzky - Léa Gallen a Lise Kerboriou. Dobrovolnictví je pro většinu mladých lidí zásadní životní zkušenost. V našem kratičkém medailonku vám chceme obě šarmantní Bretonky více přiblížit: jejich pocity, každodenní život v Uherském Hradišti, radosti i překážky.

Lée Gallen je 21 let a má za sebou 2 roky studia komunikace.

Lise Kerboriou je 22 let a získala bakalářský titul v oboru psychologie.

Obě dívky pochází z Bretaně a tady jsou jejich reakce na některá témata spojená s dobrovolnickou stáží:

VAŠE MOTIVACE K EVS:

Léa :

Uřčitě to byla potřeba cítit se užitečná, vyzkoušet nové věci, které mě chytnou za srdce i možnost si pořádně procvičit angličtinu. Měla jsem chuť odjet, více objevit Evropu a pochopit jinou mentalitu. Ještě než jsem ukončila studia, hledala jsem možnosti dobrovolné služby. Takže pokud to shrnu, pocit užitečnosti i touha po dobrodružství jsou mojí hlavní motivací.

Lise :

Po třech letech studia psychologie jsem si chtěla udělat přestávku ve studiu a vyzkoušet, jaké to je žít v zahraničí, nejen cestovat. EVS je administrativně velmi vstřícný program, který přesně toto umožňuje. Volbu, kde se nakonec ocitnu jsem nechala náhodě. Teď můžu říct, že mně velmi vyhovuje žít v zemi, kde nerozumím ani slovo, rozšiřuje mi to obzory. Snažím se učit česky, moc se mi tato, hodně složitá, řeč líbí. Potřebuji také procvičit angličtinu, což tato práce umožňuje. Jsem tu ale zatím necelé tři měsíce.

NÁPLŇ A POCITY Z DOBROVOLNICKÉ PRÁCE?

Lea:

Rozmanitost a variabilita práce je to, co mě naplňuje. Oblíbila jsem si práci v miniškolce, maličké děti jsou neskutečné, líbí se mi jejich naivita, v pozitivním smyslu. Ve dnech, kdy jsem s nimi se prakticky musím pořád smát, nastává spousta legračních situací. Je to dáno i tím, že děti hned pochopily, že jsem cizinka a snaží se se mnou komunikovat jinak.

Dále docházím na gymnázium na Velehradě a ve Zlíně, to je pro mě zase posun po odborné jazykové stránce. Objevuji metody, jak učit svůj rodný jazyk. Toto mi v budoucnu umožní cestovat po světě a učit francouzštinu, pokud se takto rozhodnu.

A mám také ráda konverzace s dospělými, kdy probíráme různá „kulturní“ témata víc do hloubky.

Lise:

Jak řekla Lea, 2 dny v týdnu si hrajeme s dětmi v miniškolce, jsou to miláčkové, jejich mimika a to, jak si vyžadují, abychom jim četly některá francouzská nebo anglická slovíčka, ty se pak snaží opakovat. Jsou velmi spontánní. Hned mi přirostly k srdci.

Vedeme tady v centru kromě toho, co tu zmínila Lea, také konverzace pro školáky od 10 do 12 let. Je o ně zájem. Já mám na starosti ty anglické. Je to náročné. Zajímavé, ale náročné. Musím totiž vymyslet atraktivní program, který děti zaujme a to je výzva. Neustále mě překvapují, učím se díky tomu umění improvizace.

JAK VÁS PŘIJALI MÍSTNÍ?

Lise:

Jsem tu krátce, takže jsem zatím neměla tolik příležitostí jako moji kamarádi, kteří jsou tu déle. Jsem v kontaktu spíše s kolektivem v Akropolis nebo s dalšími dobrovolníky.

Léa:

Mám jinou zkušenost. Dorazila jsem už v létě a v prvních měsících jsme s dalšími dvěmi dobrovolníky pořád chodili ven a potkávali spoustu Čechů. I ti, kteří nemluvili cizími jazyky, se maximálně snažili se dorozumět. Nečekala jsem takovou vstřícnost. Našla jsem si pár dobrých přátel. Zdejší lidé jsou přátelští a snaží se nám vyjít vstříc. Rozhodně umí anglicky lépe než Francouzi (úsměv).

V ČEM SE LIŠÍ ČEŠI OD FRANCOUZŮ?

Léa:

Byla jsem tak skvěle přijata, že mě napadá otázka, zda by to takto vřelé bylo i ve Francii.

My jsme méně otevření a hůř ovládáme jazyky. Když jsem sem jela, neměla jsem očekávání, proto mě tady spoustu věcí pořád mile překvapuje – třeba konkrétně právě lidská vstřícnost.

JSOU TADY NA MORAVĚ FRANCOUZI SPOJOVÁNI S NĚJAKÝM STEREOTYPEM?

Lise:

Jsme spojováni s dobrým jídlem, vínem, pohodou, bohatstvím a požitkářstvím. Možná to tak částečně je, ale zas tak zásadně se naše kultura od vaší české neliší.

Léa:

Ano, třeba v hodinách konverzací se setkávám s určitými klišé. Jedno je třeba spojené s pitím šampaňského. Češi si myslí, že ho snad máme i ve školních automatech (smích). A také jsme pověstní tím, že špatně mluvíme anglicky, tohle ale není klišé, ale pravda. Vy mluvíte daleko l anglicky, máte daleko lepší úroveň. Ve Francii jsou cizí řeči stále docela problém.

ČESKÁ KUCHYNĚ?

Lise:

Chybí mi více zeleniny, prakticky na talíři není, často máme jen maso a přílohu, to moc nechápu. Jídlo není tak pestré. Ale ráda vaše jídla ochutnávám.

Léa:

Cítím to stejně, určitě mám ráda polévky, ty vy skvěle umíte. Občas si zajdeme do restaurace a tam vaří skvěle, je to výborné. Líbí se mi na kolik různých způsobů umíte upravit třeba zelí. Jediná věc, že vaše tradiční jídla jsou ale hodně těžká.

NEJVĚTŠÍ OBAVA DOBROVOLNÍKA

Lea:

Může to být obrovské očekávání, které člověk má. To, že možná dost přeceňujeme efekt toho nového, co nás čeká. To má pak za následek zklamání. Měla jsem z dřívějška takovou zkušenost, proto, když jsem odjížděla na EVS, nic jsem neočekávala. Moje doporučení proti obavám tedy je: Nic neočekávej, užívej si přítomnosti a všech zážitků, které ti přinese, ať jsou pozitivní nebo negativní. Tímto se řídím a tím pádem jsem i moc spokojená. Beru věci tak, jak jdou.

Jinak jsem na chvilku pocítila lehký stres kvůli jazyku, který pro mě byl úplně neznám, ale obecně ráda překonávám hranice svého pohodlí, takže tato malá překážka mi nakonec vyhovovala.

Lise:

Vlastně jsem ani neměla čas nad tím přemýšlet. Všechno se semlelo strašně rychle, a když jsem seděla v letadle, jen jsem se těšila (úsměv). Věděla jsem do čeho jdu, protože už před tím jsem si po telefonu povídala s Léou, Antoniem a Mášou. Bylo to fajn.

NEJHORŠÍ ZÁŽITEK?

Lise:

Asi se stal v Brně, když na nás začala řidička tramvaje bez důvodu nesmyslně křičet, protože jsme nepochopili, co nám říkala. Jinak jsme se jen sem tam setkali s nějakým nepříjemným člověkem třeba v restauraci, byli to lidé, kteří nerozuměli a nechtěli se snažit. Nepříjemné zážitky prakticky nemáme, a pokud jsou, spíše nás to překvapí.

Lea:

Nic zvláštního. Jen velmi zřídka potkáme lidi ve špatné náladě, kteří nechtějí vyvinout žádné úsilí k vzájemnému porozumění. Ale prakticky je to  zřídkavé.

A CO DÁL?

Léa:.

Chtěla bych pokračovat ve studiu komunikace, ale spíše dálkově a přitom pracovat, abych získala další pracovní zkušenosti, případně vyjet na kratší stáže v zahraničí. Díky EVS jsem si ujasnila, že chci dál studovat, ale spíše dálkově, při práci.

Lise:

Díky nadhledu, který tady získávám, vím daleko přesněji, co bych dál chtěla. Chci se víc zaměřit na péči o životní prostředí. Zajímá mě také neformální vzdělávání a vzdělávání dobrovolníků, třeba právě v oblasti životního prostředí, chtěla bych mluvit o problémech například ve školách, pod hlavičkou neziskových organizací. Také se mi líbí kombinace studia s dobrovolnickou prací, takže v tom budu pokračovat.

Zuzana Vandame