Kontakt s cizím jazykem je u malých dětí výhodou pro budoucnost

Neziskový sektor, rozvoj komunity, sociální oblast, to je práce pro srdcaře! A připravovat rozhovory s těmito lidmi, které při nejrůznějších příležitostech potkávám, je velká radost.

Tentokrát mě čekal trochu oříšek, protože jsem vyzpovídala kamarádku a to není nikdy jednoduché. Myslím ale, že její zkušenosti a názory se vám mohou líbit a mohou vás potěšit.

Vlaďka Černá letos převzala v Akropolis koordinaci zahraničních dobrovolníků. Vymýšlí s nimi program pro veřejnost a plánují konverzace. Vystudovaná anglistka a kunsthistorička žila s manželem Viktorem a jejich dětmi 9 let v Lucembursku, mohla tak absorbovat do hloubky jinou kulturu.

Po návratu se rozhodla umístit svoji nejmladší dceru Lucinku do miniškolky Rolnička a právě tady v Akropolis se na pár měsíců prolnul také náš pracovní příběh. Toho nešlo nevyužít, proto jsme si navzájem vyměnily pár zkušeností. Povídaly jsme si o složitě vydobyté rovnováze, o vlivu jiných kultur na náš život, o kontaktu nejmenších dětí s cizí řečí nebo také o strachu a jeho překonávání.

Vladi, budeme se bavit o našich nových začátcích v Uherském Hradišti a k nim patří Akropolis, miniškolka i zahraniční dobrovolníci, protože právě tyto služby nás sem přitáhly natolik, že pro neziskovku pracujeme. Co ty považuješ za největší „bonus“ Akropolis?

Jsem matka tří dětí a když jsme se vrátili do Uherského Hradiště, nejmladší Lucince byl rok. Proto mě nejdřív zaujaly služby miniškolky. Bylo pro mě strašně důležité, aby lidé, kteří se o dítě starají, to dělali rádi a byli na děti hodní, protože to je to hlavní, co malinké dítě potřebuje. To jsem našla v Rolničce. Lucce se tam rychle zalíbilo a já jsem věděla, že se nemusím bát.

Docházely i tvoje starší děti do podobného zařízení v Lucembursku?

Ne, pro ně jsme s manželem byli jedinými pečovateli až do čtyř let věku. Je fakt, že v Lucembursku je společenská norma úplně jiná než tady. Lucemburčané obecně věří, že už v jednom roce a dokonce dřív, je kolektiv pro děti dobrý, protože se socializují a rychleji se učí základním návykům: „odplenkovávají“ se, zbavují se dudlíku, naučí se pravidelně jíst, prostě všemu, co doma tak rychle nejde. Hlavně se tam ale mnohem víc myslí na potřeby rodičů.

Já jsem tenkrát nebyla připravená dát děti do kolektivu tak brzy. I tak na mě ale asi místní zvyky a kultura působily. Taky jsem zjistila, že doporučení místních autorit z řad dětských psychologů se dost rozchází s tím, co se hlásá u nás. Bylo zajímavé poznávat úplně jiné předsudky vůči matkám.

A co jsi tedy jako matka malého dítěte vnímala bezprostředně po návratu do Hradiště?

Obecně rozšířenou víru v to, že matka má být s dítětem doma do tří až čtyř let věku. A zároveň tedy fakt, že pravidelná a intenzivní podpora širší rodiny, která by pro takový životní styl byla potřebná, dnes často nefunguje. Rodiče pak můžou být vyčerpaní, frustrovaní. Některým ženám taky vyloženě chybí profesní realizace, třeba cítí potřebu být užitečné i jinak než doma. A rozhodně si každý rodič potřebuje odpočinout, „přechytnout“, jak se tady krásně říká.

Mám ale pocit, že ta šablona „tři roky doma“ se pomalu mění. Řekla bych, že i díky Rolničce.

Umíme si vůbec dovolit se uvolnit a nechat si děti pohlídat externí službou?

V dnešní době, zaměřené na výkon, je to dost těžké. Chceme být vedle všeho ostatního také dokonalé matky. Nejsme zvyklé hledat v životě rovnováhu a hledět na svoje potřeby. Přitom všichni známe poučku „šťastná matka, šťastné dítě“. Takže za mě: pokud matka padá na pusu, je dítě připraveno na kolektiv (smích). Musíme si uvědomit, že péče o dítě je psychicky a fyzicky náročná práce na plný úvazek, pokud si dítě nenecháme „přechytnout“, nikdy neodpočíváme.

Myslíš, že u nás je touha po dokonalosti větší než v jiných zemích?

Ne, to už je otázka sociokulturního názoru. V západních zemích je jiný tlak a to ten, že když jsme doma do tří let, nechce se nám do práce. Být dlouho doma je tam vnímáno negativně.

Nejlepší by ale bylo, aby oba typy matek měly podporu – tedy jak ty, které se realizují doma, třeba s pomocí širší rodiny, tak ty, které potřebují odpočinout nebo pracovat.

NAŠE DĚTI A CIZÍ ŘEČI

Posuňme se teď dál, jak vnímáš kontakt nejmenších dětí s cizím jazykem, ke kterému v Rolničce dochází díky zapojení zahraničních dobrovolníků do péče?

Od chvíle, kdy jsem zjistila, že se vedle tet o děti v Rolničce starají i dobrovolníci, jsem je prosila, ať na moje děti mluví svými rodnými jazyky. Přišlo mi to úžasné, ta možnost nechat moje dítě nasávat cizí jazyk od osoby, kterou má rádo a ke které má důvěru. Děti totiž dobrovolníky milují, to je prostě fakt (úsměv).

Rodiče bývají pyšní, když jejich školka nabízí dětem týdenní kroužek angličtiny, a my tady máme neustálý, nenásilný přísun cizích jazyků. Dobrovolníci mluví na děti hlavně anglicky, ale já bych chtěla, aby se rodiče nebáli současného vystavení několika jazykům.

Moje děti byly odmalička vystaveny cizím jazykům, stejně jako všechny děti, které vyrůstají v Lucembursku. Sama jsem dlouho vedla hravou angličtinu pro nejmenší. Prostě věřím, že setkání s cizími jazyky v raném věku dětem prospívá, jsou v té době ještě schopné vytvořit si nové fonetické systémy. Otevírá jim to hlavičky, i když třeba to učení nemá kontinuitu, později jim učení jazyků jde lépe, snadněji.

Proč myslíš, že rodiče někdy váhají vystavit svoje malé dítě cizímu jazyku?

Někdy mi říkají, že mají obavu, aby jejich dítě nemělo opožděný vývoj rodné řeči. Z toho ale není třeba mít strach. Občas je ten nástup řeči zajímavější třeba u bilingvních nebo trilingvních dětí, ale i ty hravě zvládají mluvit v rámci té dnešní zhruba tříleté normy.

Ale tady se nejedná o bilingvní děti.

Přesně tak. Nebo si rodiče do dítěte promítají vlastní zkušenosti s cizími jazyky, jak to jde ztuha, jaká je to nuda, traumata, co si nesou ze škol. Tady je samozřejmě klíčové, aby věděli, že zatímco v českých školách představují jazyky velmi těžko zdolávaný cíl, v Rolničce, a taky v dobrých hodinách pro malé děti, je cizí jazyk pouze prostředkem vedoucím k cíli: a cílem je hra, zábava, kontakt s oblíbenou osobou. Děti pak tu řeč vnímají a učí se úplně jinak, než jsme na to zvyklí u sebe.

Záleží tedy hodně na osobě, která cizí jazyk „vysílá“?

Ano, děti vnímají jazyk emocionálně, takže pokud na ně mluví cizím jazykem osoba, od které cítí bezpečí a lásku, tak tam u těch maličkých neexistuje jazyková bariéra.

DOBROVOLNÍCI MUSÍ MÍT V PRVNÍ ŘADĚ KLADNÝ VZTAH K MALÝM DĚTEM

Teď máš na starost výběr dobrovolníků, takže vlastně dohlížíš na to, aby ten mladý člověk měl kladný vztah k dětem...

Ano, to je moje prvotní kritérium, aby měl vztah k nejmenším dětem. Dobrovolníci u nás nepracují jenom v Rolničce, ale jejich předpoklady pro práci s dětmi v miniškolce považuji za nejdůležitější. Oni pak tu službu, kterou miniškolka nabízí, posunují do úplně jiné roviny: nejenomže představují páry rukou navíc, asistují tetám, ale mají čas si s dětmi hrát, věnovat se jim. Pro mě to představovalo a představuje službu, která je ve městě velikosti Uherského Hradiště unikátní. Neměnila bych ani za soukromou chůvu. A dnes se Akropoli daří ji udržet na ceně, která je tedy nepřekonatelná.

Děkuju za rozhovor!

Zuzana Vandame