Po šestnácti letech nabrala její kariéra jiný směr.

před 11 měsíci, 2.8.2016 O tom, že nikdy není pozdě na změnu. Rozhovor s Pavlou Blažkovou, pečovatelkou miniškolky.

Většina z nás si přeje dělat to, co ho baví, najít svoji životní pracovní roli, svůj smysl. Pavle Blažkové, sympatické pečovatelce miniškolky Rolnička, se to podařilo. Ale nebylo snadné.. Jaké to je opustit firemní svět a přesunout svoji energii k maličkým dětem? A co se stane, když si prosadíte, co vnitřně cítíte? Čtěte v našem rozhovoru.


Pavli, co nebo kdo Tě přivedl do miniškolky Rolnička?

To můžu říct úplně přesně. Bylo to setkání s mojí současnou kolegyní Leonou Klementovou v roce 2009. Mluvila s nadšením o rozjezdu miniškolky a hledala parťačku. Nasadila mi brouka do hlavy.


V čem konkrétně ti nasadila "brouka" do hlavy?

Nadchlo mě to úplně stejně jako ji. Nakonec jsem neodolala a přihlásila se na konkurz. A přijali mě.

Takže jsi změnila místo...

Ano, po šestnácti letech v personalistice a administrativní práci u velkých firem jsem změnila místo, profesi..

CÍTÍTE PŘÍMÝ DOPAD VAŠÍ PRÁCE


Jaké to bylo, udělat takovou zásadní změnu?

Musíte se odhodlat. Mě to vždycky táhlo k dětem nebo do sociální sféry. Potřebovala jsem cítit přímý dopad mojí práce, přímou reakci. Úsměvy, energii těch, kterým dáváte tu svou. Být obklopená dětmi, jejich rozmanitostí a jejich spontaneitou je skvělý pocit.


Co na to tvoje rodina?

Ptali se, jestli mě to bude dlouhodobě uspokojovat a trochu pochybovali. Já jsem ale nepochybovala, a i když to bude možná znít trochu jako klišé, řídila jsem se srdcem. No a teď myslím, že jsou rádi, když vidí, jak jsem spokojená.

SMYSL JE VÍC, NEŽ KARIÉRNÍ LET VZHŮRU


A jak svoje rozhodnutí hodnotíš teď, po 7 letech v miniškolce?

Možná, z pohledu kariérového postupu to nemusí působit jako cesta vzhůru, ale já jsem našla smysl a to je víc. Prostě jsem se od klasického kariérové schématu odchýlila, místo nahoru jsem zabočila na jinou cestu :) Navíc se říká, že po sedmi letech přichází v zaměstnání krize. Nic takového se mi ale neděje.


Čím to je, že tě práce pořád dobíjí?

Tak jednak děti mě nikdy nemohou omrzet. Jejich individualita, to jak jsou jiné, jak ke každému hledám jiný přístup a pak, když ho najdeme a děti jsou spokojené, tak ten pocit je pořád stejně příjemný. No a druhá věc, pořád se vzdělávám, pořád otevírám nové dveře, pořád se učím. Kromě pečovatelství jsem například absolvovala kurz výuky Montessori, Osobnost dítěte nebo Muzikoterapie ve výchově. Zkrátka v dětském světě se cítím dobře.


Můžeš nám ze svých zkušeností udělit nějaká výchovná doporučení, která fungují?

Naštěstí neexistuje manuál na výchovu. Je potřeba si uvědomit, že děti jsou dar...

Měli bychom jim naslouchat a používat intuici. Na druhé straně je dobré jim nastavit mantinely a vést je k samostatnosti.

Důležitá je fyzická blízkost, otevřená náruč, pohlazení, pochopení,...


Když rodiče přivedou děti poprvé do školky důvěřují vám?

S počáteční důvěrou je to různé. Na začátku je částečná nedůvěra normální. Jde o nové prostředí, novou zkušenost. Po nějaké době nám však rodiče uvěří a v ten stejný čas se uvolní i jejich dítě a prvotní fáze adaptace je zvládnutá.

KDYŽ NAJDETE, CO VÁM CHYBĚLO...


Co považuješ za svoji osobní výhru?

Určitě je to moje dcera. Jsem ráda, že pokračuje v mých šlépějích jako speciální pedagožka. Pak samozřejmě moje radikální změna zaměstnání, že jsem se nenechala zviklat a že jsem v něm našla to, co mi v životě chybělo.. A určitě také setkání s mojí kolegyní a dnes i kamarádkou Leonou Klementovou.



A na závěr nějaký vzkaz rodičům?

Užívejte si svoje děti, čas strašně kvapí. Není důležité, že doma není uklizeno a vyžehleno, hlavní je být spolu.

Méně vnímejte tlak okolí a více se řiďte intuicí a srdcem.


Děkuji za rozhovor!

Zuzana Vandame



Copyright © 2014, Centrum Akropolis, Uherské Hradiště | Interní sekce | web: icard.cz